V zbraně, v zbraně hlasně zněly
bubny, píšťal všech tón plesný,
válku, oheň a krev děly
také zvuky, povyk děsný;
Cid ves lid svůj sestavuje,
všichni do šiků se staví.
Jimena tu Gomezova
v slzách k svému pánu praví:
„Mé duše králi, krajů těchto pane,
ty jdeš a kam? A co se ze mne stane?
Nebo jest-li Mars jsi v boji,
Apoll mezi dvořeníny,
kde porážíš dámy v roji
jako v poli mouřeníny.
Před tvým zrakem v prach vše padá
a se na kolena řítí,
maurští vládci i křesťanských
vládců dcery, luzné kvítí.
Mé duše králi, krajů těchto pane,
ty jdeš a kam? A co se ze mne stane?
Dvorské šaty všichni mění
za lesklé již přílby zlaté,
a Milánská za brnění
Londýnské vše kropenaté
látky, místo kalhot pláty,
za kov rukavice vonné,
my si vyměňujem srdce,
duši, která v bázni tone.
Mé duše králi, krajů těchto pane,
ty jdeš a kam? A co se ze mne stane?“
Slyše toto hořké lkání
svojí choti milované,
i Cid rovněž nemá stání,
těší ji, však slza kane.
„Usušte své oči, paní,
až se opět vrátím časem,“
ona zrak svůj v jeho sklání,
a lká hlasně žalným hlasem:
Mé duše králi, krajů těchto pane,
ty jdeš a kam, a co se ze mne stane?“