Jsou rány v duši věčně otevřené,
byť na povrch se všecko klidným zdálo,
byť s počátku to bolelo jen málo,
leč v nitru duha se ti nerozklene.
A doteku též u nich třeba není,
ty každým jarem samy krvácejí,
když první petrklíče v luh se smějí,
a skřivan otevírá bránu denní.
Jen pomyšlení, neslyšíš ho pěti!
Jen představa, ty nezříš kvítí jara,
víc každým rokem pálí rána stará,
jsmeť čím víc k stáří v lásce víc než děti.
My cítíme, hrob slunce nevyzlatí,
a Vesna nezkrášlí ho květy, ptáky,
a proto v duši zbudou stále mraky,
co jednou ztraceno, se nenavrátí.
Ty rány věčné jsou, se nezacelí
ni v smrti; s nimi budeš umírati
a s nimiž budeš před svým Bohem státi,
neb s nimi teprve je člověk celý.