Od Jimeny, od Rodriga král vzal slovo i stisk ruky, za sebe by dostali se, v Laina Calva přítomnosti.
Staré nepřátelství jejich pro svou lásku zapomněli, nebo sváry, obžaloby mizí, tam kde vládne láska.
Cidu vydal Valduerma, Soldaňu i Belforadu z Cardeňy svatého Petra, dědičné to vše být mělo.
Svatebně by oblekl se, kráčel Cid se svými bratry, zbroj měl celý, náhrdelník, plno zdoby vše a skvělé.
Kabát krátký kolem těla morušový on si připjal, kalhoty, německý límec, podle mravu zlatých časů.
Střevíce měl purpurové, vyrobené z kůže kraví, místo řemenů dvě přesky, které držely šat ze stran.
Beze šňůr, bez všeho tkaní košile se přimkla k tělu, nebo škrobem živily se tenkrát jenom děti malé.
Černě kabátec byl tkaný, rukávy měl pyšně zduté, ve třech, ba ve čtyřech bitvách propotil ho otec jeho.
Límec z kůže rozsekaný přehodil přes tuto látku, přehodil jej na památku mnohých ran, jež rozdal kdysi.
Na baretu z Flandrů sukno, kohoutí měl na něm peří, německý měl k tomu pláštík, kůnou celý vykládaný.
Zuřící pak Tujoru svou, která byla postrach světa, s oružím, jež nové zcela, jež ho čtyři quartos stálo.
Krásnější než Gerineldos velký Cid sestoupil na dvůr, kde jej biskup, král i šlechta všichni v stoje uvítali.
Za ním Jimena se brala, ozdobena prostým čepcem, ten se v ničem nepodobal tomu, co dnes klobouk sluje.
Z londýnského sukna jemná látka kryla jemně tkána údy, těsně přilehala, střevíčky nach jeden byly.
Nákrčník měl mincí osm, svatý Michal v středu jejich, hmatem ocenit jej, věru, za celé by stálo město.
Když se svatebčané sešli, nevěstě Cid ruku podal, paž jí nabíd, pohled na ni, pravil dojat slova tato:
„Jimeno, já tvého otce zabil jsem, však byl jsem v právu, jak muž muže já ho zabil, hanbu abych jistou ztrestal.
Zabiv muže, muže dávám, za náhradu v tvoji službu, místo mrtvého máš otce živého teď chotě míti!“ –
Svorni, zdá se, všichni byli, rozumu jeho pochválili, Rodriga tak Castilčana svatbu pěkně oslavili.
Cookies on Poetry Cove