Vlasy jak len bleděžluté,
jak dvou bílých růží trsy
kypící dva silné prsy,
oko kalné, nepohnuté,
kol úst šílenosti rys, –
jistě jsem ji viděl kdys.
Snů mých zrcadlem zda spěla?
Či v mém srdci, jež jest moře,
zpívala své tajné hoře,
v ráz na povrch vykypěla,
žena půl, půl démon zlý
v marné vůle odboj mdlý?
Na přídích snad u korábů,
které zřely tropů vnady,
viděl jsem ji, ovál brady
skrývat vlasů do hedvábu,
ovál boků ve vln změť –
Kde je na to odpověď?
Či na starých karet listu
mezi symbolikou zvěře,
zřel jsem smát se ve nádheře
její rozpoutanou bystu
nesoucí v šprým, cigar dým
štěstí hráčům zoufalým?
Renaissančním na klepátku
u dveří se loggie smála,
bizarními sny zda hrála
gotickém kdes na klekátku,
nesouc rozkoš sladkých dum
mračným asketovým snům?
Ve missalů starých vazbě
v středu levkojí a fijal
plála v zlatě initial,
ironicky k žalmů sazbě
šilhala, díc svůdným rtem:
„Život hmoty není snem!“
Či snad ve moderní řízu
přestrojenou, dítě bláta,
jejíž kadeř bledězlatá
bouří všecku těla mízu,
prodati své duše mír
za orgie bouřný vír?
Nevím, časem u mne leží,
hlídajíc práh mého snění
praví: „Pojď, jsem opojení,
Lethy vlna věčně svěží!
Z mých rtů všem, kdo na ně kles,
kane sladký nepenthes!
V čarném tebe spiji kole,
zavřeš oči ve závrati,
nehleď pouze vypátrati
tajemství, jež skrývám dole,
dračí spár a rybí chvost. –
Na illusi ty měj dost!“