Ó sladký hlase umlklý,
zda ztich’ jsi docela?
Van cítím slabý a dech mdlý
jak peruť anděla!
Ó sladký hlase umlklý,
v té chvíli, než jsi ztich’,
přes ocean tvůj dozvuk mdlý
mně kol hlavy se mih’!
Ten mroucí ohlas v duši mé
zas vzkřísil zašlý svět,
slast, již jen v snění tušíme,
kdy hlas ten jásal, květ!
Kdy všecky zvuky slavičí
ve stupnici své nes’,
jež duším pouze vyklíčí
na cestě do nebes!
Kdy kvetl v něm hvozd lilií
a šuměl doubrav dech,
žeh, jímž se vášeň opíjí
v jásavých akkordech!
Kdy s hrdličkami v postesku
se rozplýval a třás’,
a v davů bouřném potlesku
pak zalehnul a zhas’!
Kdy u klavíru jako v snách
nám chytal srdcí tluk,
a jako duha smíru táh’
se v žití nesouzvuk!
Ó v které písni naposled
jsi jásal a se chvěl,
než pro ztrnulý žasem svět
jsi pro vždy oněměl?
Či v nové síle, toužněji
v neznámých světech zníš
se nesa hvězdnou peřejí
vždy k slunci výš a výš?
Je možno, aby doznělo,
co žilo, pro vždycky,
jak smrt svůj dychla na čelo
polibek mystický?
Ó v kterém zvuku přírody
zníš, sladký hlase, dál?
Zníš z lesů písní lahody?
Zní z moře dna tvůj žal?
Zníš z šumu klasů, trav a třtin
blíž opuštěných cest?
Jdu lesem, zahrnul mne stín –
v mou duši padáš s hvězd!