Jsou ovšem všech jak boží vzduch, jak voda,
kdo první řek’ a poslední kdo řekne?
Jich byly spousty vysloveny pěkné,
a snadno můž’ být mezi nimi shoda.
Ta doušek pramenitý v číši podá,
ta bleskne motýlem, ta vosou sekne,
ta orlem povzletí a psem ta štěkne,
ta epigram jest, ona hvězdná óda.
Ač jmění všech jsou, přece každá nese
na čele známku svého otce prvou,
jak svatosti sled, jenž se nevymaže,
ať úpí, jásá, modlí se neb káže,
v ní kletba, před kterou se zloděj třese;
tam démant byla – u něho jest mrvou.