Jak rosou zperlena je mez!
Křepelka volá pět peněz!
Ó lásko, kde jsi, odpověz!
Sotva že se večer krátí,
čekala jsem na souvrati,
zatím zasmušil se les.
Já jsem vyšel z chaty svojí
v domněnek a citů boji;
duše má se chví a bojí,
ozvi se mi, kde jsi, kdes?
Ó lásko, kde jsi, odpověz!
Ční přísně v šedé mračno tes
a cypřiš jest jak velekněz,
jenž chtěl by spojit duše obě,
hleď, kyne mně a kyne tobě...
Jak opojivě voní bez!
Křepelka tluče pět peněz!
Já dím: Kdes, lásko, odpověz!
Marné ptaní, těžké rady!
Jsem-li láska, pak jsem všady,
slyšíš, kterak hučí jez?
Hudbou jeho melodie
naše bouřné vzdechy skryje,
utají náš tichý ples.
Jedině to, drahý, věz:
Nic se ptáti, jen se vzdáti,
znamená vše: milovati,
vteřina již všecko schvátí,
blah, kdo druhu v náruč kles.
Křepelka dí pět peněz,
můra opouští již vřes,
rozpaků nech a pojď se mnou
v alej jilmů, olší temnou
touhou svou i píseň vnes.
Čekám... a již cítím, dnes
sami budem, noc je dlouhá
jak má láska, jak má touha.
Zde jsem, již nás pohřbil les.
A jen z polí zní to z dálky
hudbou naší sladké války
v retů, údů, srdcí ples
– křepelčiných pět peněz!