Co’s mi dala, co mi dáváš, ví jen Bůh,
sotva sama duše tvá to tuší...
to jest jiné nebe, to jest jiný vzduch,
to jest nová Vesna staré hruši.
Na souvrati stála léta, každý hoch
kamením i bičem ved’ s ní válku,
jen když snítku aspoň s ní si urvat moh’,
což pak teprv plod když voněl v dálku!
Otlučena, nediv se víc, stojí dnes,
poslední ti ovoce své dává,
sirá, stará, zdrána, hledí do nebes,
červánků kde dohořívá sláva...