„Není hodno moudrých lidí,
není hodno šlechty ctné,
reka zhanět, více než vás,
jejž svět chová v úctě své.
Všední hrubí zlodějové
divé vaší zpupnosti
na kmetech by sotva směli
také páchat vzteklosti.
Čin to nebyl bohatýrský,
z Leonu když muži jdou,
v obličej když bijí starce,
bohatýra do prsou.
Věztež, otec můj, že byl to
Laina Calvy čacký syn,
a že nesnášejí křivdy,
na jichž erb nepadl stín.
Jak jste moh se odvážiti,
kmeta udeřiti v líc,
jehož syn jsem? To by mohl
učinit Bůh, nikdo víc!
Ušlechtilé jeho tahy
vzdal jste hanby mrákotám,
já však rozptýlím ty mlhy
neb já sílu slunce mám!
Pouze krev smýt může skvrnu,
kterou pokálena čest,
krev to musí býti škůdce,
jestli soud můj správný jest.
Krev to vaše, násilníku,
jejíž horký, vzteklý cval
štval vás ku potupě také
a vám všecek rozum vzal.
Na mého jste vložil otce
ruku svoji před králem.
Vzpomeňte! Jej urazil jste!
Vzpomeňte! Syn jeho jsem!
Hrabě, vy jste jednal podle,
vyzývám jak zrádce vás,
pamatujte! Odměním se,
nevím, co jest, strach a žas.
Zkrušil mne Diego Lainez
v kelímku své bolesti,
já na vaši falši toužím
důkaz síly provésti.
Ani smělost zápasníka
nemůž ničím prospět vám,
nebo do boje já s vámi
vlastní meč i koně mám!“
K hraběti tak Lozanovi
mluvil Cid Campeador,
činy svými jenž to jméno
zasloužil si, hrdin vzor.
Zabil jej a tak se pomstil.
Hlavu rázem jediným
srazil mu a spokojený
s touto klek před otcem svým.