Byl jeden mudrc – „Kolár starý“ svět říkával mu před lety, kmet v průpovídkách vždy byl jarý a cítil s duší poety.
Ten napsal v Umrlčí své hlavě o platonické lásce rým dost banální, jak v pero právě mu tryskl, nazpaměť jej vím:
„Platonická láska, kvítí ladné, ale záhy se klobouku spadne.“ Jak často na ta jeho slova jsem vzpomínal si během let,
mé v duši hudba verše znova týž kouzlí ohlas a týž vzlet. Neb láska zvaná platonická, chtěl Heinův hofrath mít ji tak,
jest lásky jedna maska lidská, pro všednost příliš rajský pták. Ach, Bože, jíti její stopou, kde její mih’ se střevíček,
ať chtíče satani tě kopou, chtít ruku, dán kde malíček; ach, Bože, držet její ruku a skláněti se ku čelu
a prožíti tu horkou muku: ji nepolíbit v tunelu! Jí knihy posílat, s ní čísti, co hnulo mocně duší tvou,
že k srdci tisk bys ono listí, jež zašustí jí pod nohou! Se vznášet světy snů a zoře, chtít čistším být nad okolí,
a dlouhé probříst času moře, než uzříš ji – to nebolí. Jen k její patřit podobizně, jak s výše zří na stolku tvém,
a v čase setby jako sklizně ji zváti svým jen andělem! Svým vrcholem všech snů a tužeb... Můž’ krásnějšího něco být,
se schýlit ve jho sladkých služeb, se duší pouze zasnoubit? Na její dopis čekat denně, na sladký podpis: „Vaše jen!“
a odpovídat neprodleně, pak za svým jíti spokojen? Ne, „starý pán“ ten mnoho věděl a v duších lidských mnoho čet’,
nad mnohým foliantem seděl a napsal dramat víc než pět. To jedno se mu nepovedlo, zde od ucha se trh’ mu džbán,
zde s koněm projel, ztratil sedlo... As nebyl sám tak milován!
Cookies on Poetry Cove