Ty prosté kvítí v stráni kamenité,
kam hlednu, rosteš, tady, tam a všude,
tak smutně, temně rudé,
štěrk domov tvůj neb strží stezky zryté.
Ty jistě rosteš z krve mého lidu,
jenž v marné snaze zorat tvrdou půdu
po kapkách ronil v práci krev svou drahou
v tu dlouhých lánů nepodajnou hrudu.
Ty symbol jeho dnů jsi beze klidu
a otrávených neúspěšnou snahou
a nocí osvěžených – slznou vlahou.
Tys písní symbol, lidu bez naděje
jež chudý básník pěje,
ty prosté kvítí v stráni kamenité!