IV.

Svůj řasný závoj noci spusť juž dolů! skryj život mi, jenž Saharou mne žehá, z tmy klínu tvého myšlenka ať šlehá a perla činu z tůně mojich bolů!

Jak severní zář nad mým dumným čelem ať rychle vzplane! Dále k idealu! Dnes, Prometheus, necítím svou skálu, však sílu cítím být svým Spasitelem!

Já zavřel dvéře, spustil okenice, nad čelem mým juž noční lampa pluje jak oko Kyklopa, jak z tmavé sluje když podrážděno blýská oko lvice.

Dál ku práci! Zas hledat nové tvary a do nich vlévat staré z mládí látky, a bádat zas a nikdy krokem zpátky, a měchem vášně dmýchat v srdce žáry;

a věčně před sebou zřít obraz nový. Sem, mrtvolo, ať natáhnu tvé údy! Hle, příšerně jak paprsk lampy rudý tě osvěcuje i stůl mramorový.

Výš koleno! Ty hlavo k ňadru padni! Tak, úzké boky, víčka očí skleslá – ne darmo z hrobu ruka má tě vznesla, spíš než tam červům, myšlenkám zde vládni!

Na tvoje rty juž hrobu plísní zvadlé rád vykouzlil bych úsměv odříkání! – však nadarmo! tvůj ret se smíchu brání, snad dosud cítí rety smrti schladlé?

Ty, hrobů zajatec, buď jím zas v žití! Já tebe vzkřísím dláta svého vzmachem, hleď v slunce věků ty, jenž snouben s prachem, a prociť znovu hnět našeho bytí!

O trpký osud! bludnou žití dráhou kam dospěl jsem! Ach, úděl můj mne děsí! Jak zločinec zde v noci, v citů směsi bdím sám se kloně nad mrtvolou nahou.

Kde jiný láskou zpitý v šeru rána vlas hebký hladí, líbá rety svěží – zde mrtvola jen před mým okem leží snad hnijící, snad červem ohlodána.

Já nehybné jí údy v soulad skládám ji otrokyní myšlenky své čině a často hlavu mdlou na jejím klíně, po nových tvarech pachtím se a bádám.

A přec i mně kdys kmitala se ve sny tvář andělská s tak jemným lící tahem, zrak touhou plál a neslýchaným blahem, a kypré tělo hrálo vděkem vesny.

Na zlaté půdě byzantinské desky mně kynula vstříc Madonna jak svatá; ji spatřiti – a zahodím svá dláta, jak před ní bůh by zahodil své blesky.

Ten luzný sen však ztraceného mládí co chce v mé dílně, v této dračí sluji, kde fantomy jen mrtvých vzduchem plují, kde v hymnu nadšení zní sykot hadí?

Let padesát juž přešlo nad mou hlavou, vlas zřídnul mi a sněhem vous se leskne, můj duch je trpký a mé srdce teskné – nač lásky lék, když otráven jsem slávou?

Chci vyrvati a musím vytrhnouti ze hloubi ňader tento přízrak smavý; v hruď vrazím si hřeb resignace žhavý a k idealu půjdu sám svou poutí!

Tak, mrtvolo! Teď poslušna jsi byla. Já křídla dám i dech ti, kterým dýši, červ motýlem se vznese k světla výši – jde z tebe záře! Tys mne oslnila!

Nuž ku práci! Juž metá živé blesky zrak Kyklopa, má lampa nad mou hlavou. Leč nadarmo! Zas vidím tu tvář smavou na zlaté půdě byzantinské desky.