Co má vonný, letní večer,
co má lásky na svědomí!
Stromů ševel, jaká hudba!
Vůně květů, jaká něha!
Měsíc, jaké pokušení!
Píseň ptáků, jaký ples!
Rozum tady malomocný
směšný je a bídný pedant,
rozvahy jenž okuláry
ztratí v prvním keři růží,
který se mu žhavým dechem
sálající, hárající
v cestu právě namane.
Svědomí je stará sova,
vyletí, však luny světlem
ozářena, zrak hned ztrácí
a se vrací v doupě mozku,
prchá, za ní divá havěť
rozmarů a vtipů letí,
hlučně se jí vysmívá.
Povinnost je starý liktor,
jemuž do hrozících fascí,
následků a výstrah směšných,
humor hravý, neposedný,
místo seker křivdy mstících
oslích uší nastrká.
Rozpaky? – V tom slavík zpívá,
ulítnou jak šedé můry.
Výčitky? – Tam vrzlo okno,
zmizí jako zlaté mouchy.
Nesmělost? – Tam kyne ručka,
splývá na stín podél cesty.
Zmizel svět a vládne láska
veliká a všeobsáhlá,
bezedná a plná hvězd.
Věru, co má letní večer,
co má lásky na svědomí!
Stromů ševel, jaká hudba!
Vůně květů, jaká něha!
Měsíc, jaké pokušení!
Píseň ptáků, jaký ples!