IV.

Ve výklenku špičatého okna v Svojanovské staré hradní jizbě stanul Petr plebán v zamyšlení. Nepokojný zrak mu těkal v dálce,

k obzoru až obejímal stráně rozvlněné ponurými lesy. Zasmušen byl plebán v hloubi duše; takto denně žít a býti svědkem

hoře, které jeho panstvo kruší, nemoc’ pomoci a cítit při všem jistou velkou spolučást zlé viny, sudba krutá, která jej to stihla!

Jako stín se plížil vedle panstva, stokrát na rtu vyznání již maje, jímž chtěl ulehčit své rozbolněné smutné duši, obava však vždycky

zadržela mu jez výmluvnosti, pečeť položila na rty jemu, tak že mlčel – pouze vzdych jen z hloubi. Čím však dál přemýšlel o té věci,

tím víc cítil vinným se, že jeho vyprávění, pověsti a báje hocha svedly ke útěku z domu. A tak denně rostla jeho muka,

v noci chudák ani spáti nemoh’, málo jedl, jen se tiše modlil. Jednou z rána v posled rozhodnul se, muce svojí že udělá přítrž,

na kolena padne před rytíře, obejme též nohy paní hradu a se vyzná zkroušeně z své viny. Ale sotva ráno viděl bledou

utrápenou tváři svého pána, sotva pohled při mši v hradní kapli v kalné pláčem oči paní hradu, rázem ztratil odvahu a neměl

síly mluvit při snídani po mši. Tak dnes opět s pevným předsevzetím, které obnovil zas u oltáře, vinu svoji vyznat pánu svému,

vstoupil v síň a postavil se k oknu, čekaje na příchod svého panstva, přemýšleje, jak by nejlíp začal, by hněv páně neuvalil na se,

a přec všecko řekl, co jej hněte. Vstoupil rytíř, paní hradu za ním, oba jak vždy mlčky sedli k stolu, mlčky též sed’ plebán na své místo,

mlčky jedli, co podáno na stůl. Když si poprv zavdal rytíř vína, plochou rukou černý si vous utřel, pravil k choti: „Tak den míjí po dni,

o Jeníku posud žádné zprávy, a mne začíná to v srdci mrzet, že jsem druhého dne nejel dále, že jsem v hoři svém se vrátil domů.

Stihnouti jej byla možnost větší tenkrát, nežli se dnes naskytuje, blíž byl hradu, oč je teď již vzdálen. Zabírá to celé moje noci,

co je lepší, takto v hoři tupém seděti zde jako sůva noční, lkát a vzdychat? Tímto nevrátí se. Teď chci jednat, ozbrojím dva oře,

věrného k nim vezmu sluhu Víta, na cestu se dáme řádně znovu, prohledáme kraje kolem hradu, dle potřeby dál pak zajedeme,

z Čech přec nebude až dosud Jeník. Cestou spíš se potká mnohý chodec, vyptáme se pilně, popíšem jej, tisíc by v tom ďáblů jenom bylo,

aby marná naše byla snaha. Doma dřepět jen a stále kvílet, malou těchu podá, žádnou naděj. Paní Háto, tlumoky dva připrav,

oře dva ať Vít vyzbrojí chvatně, Svojanov ať za zády již máme!“ Pravil a zlost novým douškem spláchnul. – „A mne nechat chceš tu o samotě?“

zavzdechla si smutně paní Háta. „Mám tu utrápit se opuštěná? Ne jen hoška, mám i muže ztratit? Rozmysli to dobře, milý pane,

co svět polkne, s těží vydá opět, jen kdo doma zůstává, jest v klidu.“ – „Hoho, paní,“ odpovídal Bořek, „neslyšel jsem ještě, medný koláč

někomu že s nebe padl do úst jeho bez práce a přičinění. Pojedem a nechť i jedem darmo, nemůžem si aspoň vyčítati

lhostejnost a babské otálení. Nasadit chci všecko pro Jeníka i svůj život – Staň se vůle boží!“ Při těch slovech povstal plebán Petr,

ruce obě na své hrudi skřížil a zrak v slzách maje, vroucně pravil: „Mocný pane, dovol, bych směl třetí výpravu tvou s Vítem doplniti,

učiň mi to, pane, mne vem s vámi!“ Zajíkal se, jeho hlas se třásl. – „Se mnou, Petře – co pak jsi se zbláznil? Nenahlížím důvod prosby tvojí,

naopak jsem myslil, bys tu zůstal s paní Hátou, těchou byl jí v hoři moudrým slovem zkušené své rady. Jistě dobře nerozmyslils v duši,

jakou potíží je taká cesta. Starý muž jsi, zvyklý na pohodlí, teď ty dlouhé jízdy celodenní a těch různých hospod nedostatky,...

ne, ne, kněže, to pro tebe není, stačíme již na to my dva s Vítem. Však když marná bude naše snaha, třeba s prázdnou vrátíme se domů

a pak spolu nějak zbytek žití strávíme, jak zalíbí se Bohu. Ne, ne, Petře, zůstaň s paní Hátou.“ Cos chtěl odpovědít Petr plebán,

z hlásnice když rohu zvuk se snesl, k sluchu všem, i vyskočili k oknu, aby zřeli, kdo se blíží k hradu. „Potulný mnich jakýs, podle šatu

žebrá asi,“ poznamenal rytíř. – „Měl bych znát ho,“ odpovídal plebán, cloně, patře v dálku, oko dlaní, „ba že znám ho, kořínkář to Matouš.

Velmi muž ten oblíben jest v lidu, mnohé vyhojil prý svojí radou, zkušený jest ve sbírání bylin, hodný staroch – mně však vždycky zdál se

trochu“ – Při tom odmlčel se plebán, jen se prstem lehce čela dotknul – „A jest knězem?“ ptá se paní Háta. – „Knězem? Nevím, ale poustevničí

dlouhá leta, ve úvalu lesním, na hor druhé straně má svou chatu. Za Hlásnicí zrovna nad potokem, sbitou z klad a vycpanou kol mechem.

Po vsích zná jej každé dítě, pane, z lidu nejeden mu říká svatý pro zázračné lečby, které koná, však již zde jest sám...“ A vrzly dvéře

a v nich objevil se otec Matouš, rukávem své ošumělé kutny stíraje pot s vysokého čela. Vstříc mu postoup rytíř. – „Dobré jitro,

vzácné panstvo!“ zahovořil Matouš, „požehnání boží tomu domu i všem bydlícím v něm dobrým lidem. Kořínkář jsem, dobře vím, že nikdo

nestůně zde v Svojanově hradě, a přec musil jsem vás vyhledati, nebo jestli nestůňou vám těla, stůní duše – co, že nemýlím se?“

Při tom paní Hátu změřil zraky. „Stůní duše, paní urozená.“ – „Ty snad věděl bys o Jeníkovi?“ zvolal rytíř, paní Háta vzkřikla,

v dlaně svoje chytíc oba spánky. – „Svatý bože! Ty víš něco o něm?“ – „Rychle, mluv již!“ pobízel jej Petr. – „Vím a nevím. Nejdřív musím říci,

nejvíce že na sebe se zlobím, a své strašné ospalosti klnu, která mohla tomu dopustiti, že mi uprch’ – Stalo se však, stalo.“

– „U tebe byl? Dobrý, věčný bože! Vypravuj!“ z tří úst se neslo síní. V křeslo usedl si otec Matouš, by vše vypověděl, co mu známo

a co vám již prozradila píseň. – „Nešťastníku, jak’s jej mohl pustit? Ó, že lépe nehlídal’s ho, chatu že jsi nezamk’ neb nestřežil lépe!

Jej mít, držet, sdíleti s ním lože, cítit jeho dech! – To hrozné, hrozné!... Co vše bych ti dal, co vyžádati bys moh’ sobě, kdybys byl jej přived’

zdravého, jak vyšel!“ kvílel rytíř. – „Však si, drazí páni, nemyslete, jak jsem ztrnul, probudiv se z rána, vida pelech prázdný po svém boku.

Ani křížem jsem se nepožehnal, nepoklek’, ba ani neumyl se, nevzal do úst, vyrazil ven z chaty a již letěl – brzy však jsem stanul.

Běžet – to se řekne – kterou stranou? Proběháš den, nalapáš jen stíny, řekl jsem si, lépe jíti na hrad a tam věrně vypovědít všecko,

však pan rytíř zkušený pán, moudrý, lepší najde cestu – šel jsem domů a tu před odchodem na Svojanov zahlédl jsem toto státi v koutě

jizby svojí!“ – Za ňadra si sáhl, vytáh’ plechový a krátký mečík. – „Jistě zapomněl jej při útěku, as jej znáte...“ S pláčem padla matka

na tu hračku, počala ji líbat v slzích dešti: „Jeníčku můj zlatý, dobré dítě! Malý jedináčku, za poklady veškerého světa

nedám tuto hračku, díky, otče, ani nevíš sám, cos přines’ matce!“ Dojat každý stál. Ku oknu rytíř odvrátil se, aby utřel slzu,

jež mu násilím se z očí drala, zdrcen u stolu stál Petr plebán, vida potvrzenu svoji vinu. „Chtěl prý vidět cizí kraj a lidi,“

tak to aspoň řekl Matoušovi... Dlouhá chvíle rozpaků a hoře... – „Jasně vidím nyní,“ pravil rytíř, nalévaje vínem číš a tuto

podávaje otci Matoušovi, „nezviklá nic mé již odhodlání, díky, otče, za vše tvoje zprávy, vyjedu dnes ještě za Jeníkem.“

Prudce na to škubnul sebou plebán, divoce se vrhl na kolena, ruce obě vztáhl ku rytíři i ku paní Hátě, z prsou jemu

dral se výkřik, „Pane, dobrý pane, vezmi s sebou mne, chci tvůj být sluha, od tvého se nechci hnouti boku, pokud nepřivedem’ opět chlapce

do náruče jásající matce. Ty mne, pane, musíš s sebou vzíti, já mám právo na to, odpykati chci tak aspoň částečně svou vinu,

ano vinu, nač dál zapírati?“ – „Vinu, otče?“ vzdychla paní Háta. – „Vinu, vinu?“ opakoval rytíř. – „Ano, vinu, největší svou vinu,

já to byl, jenž Jeníka jsem svedl naukami a svým vyprávěním, líče jemu cizí kraj i lidi, že v něm nezkrocená vzplála touha

viděti a poznati sám všecko, na vlastní se oči přesvědčiti, zdali pravdou zvěsti mé i řeči. Ba mám tuchu – vyznávám to v pláči –

zdali nedal do Svaté se země, nebo slyšel z úst mých vyprávěti, jak i děti chopily se zbraně zachrániti toužíce hrob Krista

víře pravé, dobýt Jerusalem! Z mých úst všecko toto zvěděl Jeník a já obavu mám, ku východu že se vydal až do Svaté země.

Proto, abych z části aspoň, pane, odpykat moh’ vinu, jež mne tíží, s tebou musím, Tobě chci být štítem na cestě i nebezpečích, s tebou

pátrati chci, snášet žár i zimu i vše dlouhé cesty nepohody, jen tě prosím, pane, již svol k tomu, bych směl s tebou, viz mne na kolenou,

v slzách prosím!“ Naklonil se rytíř, zvedl plebána a vroucně objal. – „Tys to dobře myslil, milý otče, ale často úmysl se zvrací

proti vůli. Ano, chceš-li, pojďme!“ A pak obrátil se k Matoušovi, mozolnou mu potřásaje rukou: – „Třebas nepřiveds’ mi chlapce, otče,

aspoň svojí posílil jsi zprávou moji vůli a mé odhodlání. O jedno jen prosím tebe vlídně: Odjedem-li z hradu já i plebán,

ostane tu zcela o samotě paní Háta, dobrá žena moje. Sama dosti bolesti má, časem moh bys na svých toulkách k Svojanovu

obrátiti unavené kroky, dát si spustit most a zaklepati, přinést radu svou a dobré slovo. Žena toho víc má zapotřebí,

zvlášť když trpí a je opuštěná. Uděláš to?“ – „Pane, z celé duše,“ pravil Matouš, líbaje mu ruku. – „A teď, paní, zavolej mi Víta,

jménem Páně my tři vyjedeme!“