Ční ku obloze strmá basilika,
sen středověku z vln všednosti vzneslý
ku hvězdám; v oknech slunce svity kreslí,
hrou barev pestrých tlumeno v šer vniká.
Tu Michal arcivraha prachem smýká,
tam usmívá se boží dítě z jeslí,
sbor svatých s podivnými v ústech hesly
se v květů věnci s pekelníky stýká.
A na podlaze pestrá světla hrají. –
Ó básníku, tvé srdce je tím chrámem,
co vniká tam, dřív projde barev směsí.
Tak zatopeny v nachu, lesku plají
tvé sny, kterým je život pouze rámem,
a zkájí ve tvém nitru řvoucí běsy!