Introitus.

Je znáte jistě; často v drahu vaši se mihly tajemné ty postavy, ať žlutý list se v svadlou travu snáší a večer táhne šedý, mlhavý;

ať jarní slunce mladým listím pouští svou tancující usmívavou zář, vždy kráčejí jak visiony pouští skráň skloněnou a v ruce breviář.

Ve starých, opuštěných parků tiši, kol vyschlých, listí plných fontanů, kde chladné větry zkazky zimy dýší, ve dveřích rozvětralých altanů;

i na vsi tiché, po rybníků hrázi, u hřbitovních zdí, opuštěných cest, kde bodlák větrů v plen své pýří hází a čekanka své lístky modrých hvězd;

před kláštery v aleji tiché, ztmělé po svadlém lupení lip stověkých, jak stíny chodí, nesou na svém čele taj myšlénky a resignace sníh.

Ba v města vřavě, často na ulici, kde vlny života se trou a vrou, na tramvai a v davů tlačenici svůj brevíř náhle klidně otevrou.

I ptám se často: Jaká božská těcha, myšlénky jaký lék i dumy skvost v té knize zavřen jest, že každý spěchá číst v ní a víc, než káže povinnost.

Ať času proud jde tich, ať k nebi šlehá, svět není pro ně, jiná v duši zář jim svítí, jiných tichých slastí něha, již mystický jim skytá breviář.

Syn doby nové chci se učit od nich, s myšlénkou svou v tak těsném svazku žít, jak leknín spící na hladinách vodních se spletí kořenů v hloub zakotvit.

V hloub tiché dumy, z níž se rozvít může, ať kolem soptí a se zmítá svět, ve snivé kráse leknínové růže mé písně v sebe uzavřený květ!

Ti myšlénkou svou zakotvení v bohu jdou ovšem jako stíny žitím dál, jich duch je roven ptáku báje, nohu, jenž lunou živ dlí na okřídlí skal.

Svůj Pathmos přenesou i v denní vřavu, jdou hlukem světa v sebe vhroužení! já nemohu však odvraceti hlavu od shonů kol od bouře, víření.

Kus mého srdce v davu tom se třese, kus mojí duše lká i úpí tam, já raduji se v malých malém plese, já s nimi pro kus chleba umírám!

Pro chleba, tělo jenž i ducha sytí, pro míru, práce, krásy, dobra vzruch, všech žití kolem je i moje žití, bůh potlačených je i též můj bůh.

A místo zázraků a visionů mi plní dumy lidské práce plod, s myslícím myslím, s tonoucími tonu, mně svatý mozol dlaně, skrání pot.

Ne v odříkání, v zasáhnutí smělém v to kolo záhad, které letí kol, zřím úděl žití, být si spasitelem, sám vykouzlit květ na bezlistý stvol.

A pouze v tichu svaté vigilie, kde s bohem svým duch tiše mluví sám, svůj brevíř, v kterém srdce moje bije, – kéž srdce lidstva též! – si otvírám.