Tam, kde Ty ryl jsi v kov a do mramoru,
smím, pozdní doby syn, psát pouze tuhou?
Ty skráně spjaté máš sfer zářnou duhou,
já ruce, nohy v sterých vazeb svoru.
Tvá píseň hymnou do andělských sborů
se mísí, moje v denní vřavu tuhou,
a přece pohled v tvář Tvou je mi spruhou,
cos v hruď mi padlo z dumy Tvé i vzdoru.
Tak na pomníky neb na kathedraly
dlaň naivní a necvičená píše
své touhy, vzlety, naděje a žaly.
Déšť ošlehá to, čas to setře zase,
a přec v tom lidská duše lkala tiše,
co pomník, dóm skráň koupal v hvězdném jase.