Až někdy starost kadeř tvoji sbělí,
až v slzách zhasne mládí tvého zoře,
zda vzpomeneš si, jak jsme jednou bděli
při hvězdách sami na pobřeží moře?
Jak v svitu luny zbožně až k tvé noze
si lehla vlna jindy bouřná v toku,
a hvězdy, které plály na obloze,
jak hledal jsem v tvém tmavém, bezdném oku?
A pobřeží když příboj náhle stopil,
až černý vlas tvůj potřísněn byl pěnou,
jak v náruč jsem tě jako dítě chopil,
rty nakloniv nad skráň tvou zamyšlenou?
Víš, co jsem tenkrát šeptal tvému uchu,
když kadeř tvá se dotkla mého čela?
Ty nesmíš říci, ve vln bouřném ruchu
žes moji vážnou zpověď neslyšela!
Ty nesmíš říci, že snad pouze strachem
jsi v objetí mé klesla přemožena;
vždyť líčko tvoje temným vzplálo nachem,
vždyť nad andělem zvítězila žena!
Vždyťs na mé rámě sama hlavu dala,
se dotknouc rtů mých v dlouhém políbení,
a co má ústa dřív ti v ucho lkala,
ty pravila jsi zdlouha, v zamyšlení:
„Jest život bez lásky jen dlouhé hoře,
a stále těžší, čím dál k cíli jdeme,
však s láskou rovná pohledu se v moře
se ňader ženy, kterou milujeme...“