Zřels poupě leknínové,
jak z jitra neb jen večer otvírá se
jen hvězdám, zoře plá vstříc v celé kráse,
však v žáru slunce jak je zavrou snové?
Nač davu stále v jiné písni nové
se zpovídat, či někdo po tom ptá se?
Nad sarkofagem socha v ryzí kráse
plá, co v něm hnije, nedí její rtové.
Ty polož pečeť mou na svoje ústa,
tvá báseň buď ta socha sarkofagu,
v své čisté kráse plaň do budoucnosti!
Tvé nitro zahal stínů clona hustá,
vol mlčení a taje starých magů,
než luze ukazovat tlící kosti.