Což, dál budeme se zmítat;
dál půjdem tedy všední žití stepí
a zařinčíme řetězy si drahou,
chléb samoty si posolíme snahou
a vzplanem láskou k těm, kdož hluší, slepí.
My zvyknem skromnosti, nám stačí střepy
i svadlý list, jenž zrosen rosy vlahou,
my spokojíme se i s prósou nahou,
za háje laurů vezmem lány řepy.
Jen jedno když v té poušti neztratíme,
to vědomí, že lepší jsme a vyšší
než ti, pod jejichž svory zápasíme.
To balsám, opium, jež všecko ztiší,
zveš pýchou satanskou to – což tu víme?
Máš pravdu, dopijem tu číši!