Ó noci, noci tajemná,
co dýše z tvojí hloubi,
že slast a bolest vzájemná
se v duši mojí snoubí?
Či příbuzny jsou stíny tvé
všem stínům duše mojí?
či z hlubin tvých mne kdosi zve
k věčného míru zdroji?
Můj dech kdes bloudí v nebesku,
kde stane, ani neví,
ve luny bledém pablesku
poslouchá duchů zpěvy.
A cítí, jejich ohlasy
že utkvěly mu v duši,
a zhrdne žití zápasy
a věčný život – tuší!