Slétly zase k mému loži,
slétly hravým spěchem,
svatojanských mušek tancem,
bílých růží dechem.
Cítím, jak se na mých víčkách
jejich křídla chvějí,
kloní se jak mroucí květy
k mrtvých obličeji.
Znám vás, mojí lásky snové,
žel, že jsem vás bájil,
pro vás teď mé oči v slzách,
srdce tluk se ztajil,
moje žití pouze kámen
v moři zapomnění,
jděte, vás by oslepilo
ostré světlo denní!
Rychle v mlhu rozplyňte se
jako rosa v kvítí,
ať mi aspoň v smutný život
tichý lesk váš svítí!
Vlny jdou a hvězdy hasnou,
listí opadává...
Proč bych nekles’ do náruče
tobě, noci tmavá?!