Tu jedu krůpěj Adam od Lility
na Evu přenes’, z ní v rod lidský spěla,
dál štěpována bujela a vřela,
vše proniknula myšlenky a city.
Svá prsa obrň démantnými štíty,
ať víra je či vůle zkouti chtěla,
vstříc Prometheův pozvedni jí čela,
ten nepřekonáš jed v tvých žilách skrytý.
Toť lučavka je všechněch Idealů,
toť nový osten každé pochybnosti
a bezdná studna nekonečných žalů.
Jak sluje, ptáš se. Nikdy nemít dosti!
Žen ptej se, mám-li pravdu, řeknou tobě.
Smrt, žena též, tím šklebí se i v hrobě.