Od Rychnova jsme jeli v noční tiši.
Jak voní luka, jak ty lesy dýší!
Ve cvalu koní my jsme hovořili
o všeličems, a tak jsme šťastni byli!
Tu náhle setměly se cestou bory,
a zmlkly žerty, zmlkly rozhovory,
i jízda vázla jako tajnou mocí –
„Zde zabit kdys byl někdo o půlnoci!“
A přešla léta, my se sešli zase,
kraj celý hořel v podjeseně kráse –
Co květů kol! My šli jsme v středu nivy,
kde chvěl se hořec, ocún zimomřivý.
Dnů ještě málo zbylo v štěstí naše,
a všecky prchly radostně, ač plaše;
já přijel zas, však roztál smích tu v slze,
a celý kraj a život jako v mlze.
A nad vilou, jež čněla v mlhy rána,
se chvěla věta písmeny hvězd psána:
„Zde Smrt a Život – nesmíření soci!“ –
A v tom byl ty jsi zdolán o půlnoci.