Tak co jsme nejvíc v světě milovali,
nám život béře, týž, co nám to dal;
co krví svou a sny jsme vychovali,
nám chystá žal.
A v zoufalství jak na zpuchřelé sněti
svých dětí, ptáčků, zdržujeme let,
než nadějem se – mizí v dál a letí...
co nám pak svět?
Však přece bude smutný žití zbytek
vždy jimi posvěcen – vždyť žili v něm
a v dechu věnců všech i hrobu kytek
cos po nich naleznem.
A žehnat budem i té kruté ráně,
neb v tom, co bolem rozdírá nás zlým,
vše, proč tu v pláči spínáme své dlaně,
to ušetřila jim.
A z lásky, s kterou zvali jsme je v žití,
my budeme jim jejich pokoj přát
a smír a láska z hřbitovního kvítí
vždy na nás budou vlát!