Naproti vile hřbitov nový
a vždy se díval v okna nám,
to cit, jejž nikdo nevysloví,
ač v duši měl to každý sám,
pro celé tam jest generace
dost místa pro dvě, tři sta let...
a všecky budou spáti sladce,
a dál svou drahou půjde svět.
Tak v žití vše se vrací zase.
Ve mládí dobách u nás též
zřel hřbitov v jara plné kráse
v náš mlýn jak zde na vily věž.
Byl jeden v tom jen rozdíl malý,
tam vesnický to hřbitov byl,
tma jedna zde, tam spáče halí
a všech to společný je cíl.
Tam starý hřbitov, kde se v tísni
jen k sobě hroby tulily,
zde nový – v stejné jednou plísni
se potkají vždy mohyly.
Tam pochoval jsem otce svého,
zde v nový hřbitov přítele,
a stejně Máj jim z rohu všeho
dost kvítí na rov nastele.
Tam mlýn, – zde vila snící vnadně,
vše opojné až k závrati! –
Proč musil se vždy v okna zrádně
tam jak zde hřbitov dívati?