Byl statný děd a sám o sobě říkal, že hlídá svět, a umírat se zvykal.
A denně vycházel před otců starý dům do svojí zahrady, již leta pěstil sám, a patřil na řeku a patřil ku horám. Vše stejné jako kdys – a podlehával snům.
Až já tu nebudu, snad mojich vnuků ruch zde bude rozléhat se prázdnou silnicí! Zřel k slunci zamyšlen, pln naděje a tuch, ač říkal: Nevěřím, byl v hloubi věřící.
A časem pomalu kol něho změněn svět; jen onen hřbitov tam vždy nějak blíž mu byl; jak vše lze chápati a všemu rozumět, tak on to pochopil a klidně ve všem žil.
Do křesla praděda, jenž dřív tu sedával, se stulil odhodlán; svět nemůž’ více dát, pro dceru, pro syna, co mohl, stranou dal, pro ženu úsměv jen a touhu – vytrvat!
Však vzadu starý Řip mu k duši mluvil též, i orná lícha ta, zkad ustoupil již kmet; v něm pravda života, kol zisk jen, klam a lež, a lid, jejž miloval, pod jarmem těžkých běd!
Tu révu řezaje, tam broskev vida kvést po zídky špalíru, on zamyslil se tich, rád jeseň vítával i nové vesny zvěst a mudrc v přírodě jen usmál se a vzdych’.
Tak leta znal jsem ho. Byl celý, ryzí muž. Jak pýchou zaplanul mu bohatýrský zrak, co kolem plesala mláď, hochů, dívek druž, – i moje v středu jich – zřel tiše do oblak.
Zřel ve svém životě ten moment jediný: jak hřměly hmoždíře, jak v plesu každá ves, když balvan urvaný ze Řipu hlubiny v divadla základy jak ve triumfu vez’.
Tu doufal zajisté, co nestih’, stihne syn, a v této naději šel na výměnek svůj, a dlouhá léta zřel vznik zory, noční stín, a vždycky povzdech’ si: Bůh Čechy opatruj!
Byl statný děd a sám o sobě říkal, že hlídá svět, a umírat se zvykal.
Cookies on Poetry Cove