Ty nejstarší všech matek, matko země,
v klín přijmi vlídně kosti drahé matky,
po bouřích dne jim oddech popřej sladký,
na květech stel jim, aby spaly jemně.
A srdce zlaté, které přetajemně
jen láskou plálo v bouře, boje, zmatky
jak lampa svítíc, srdce vezmouc zpátky,
změň v hvězdu, ať se vlídně sklání ke mně.
Přej, ať ta hvězda v moje srdce vidí
a vlídnost, dobrotu a lásku její
tam zažhne v plamen sálavý a ryzí,
ať bolu odolám i beznaději,
ať úděl můj, bych vždycky, zlobě cizí,
jak ona drahá milovat moh’ lidi.