Moh utrhnout jsem smavý květ,
včas ruku však jsem vztáhnul zpět
a ptal se: Proč a k čemu?
Ať dýchá, voní sám tu dál,
já žil juž dost a miloval;
čas výhost dáti všemu.
Moh utrhnout jsem – ano, moh...
Zda byl to dřín anebo hloh?
Já vím jen, sladce dýchal...
Však zdálo se mi, jak jdu dál,
že v keřích, stromech, v šeru skal
kdos za mnou vzdychal, vzdychal...
ach, tak bolestně vzdychal!