Les řidl zvolna. Kmeny štíhlých bříz,
jichž listů krajky západ nachem tkal,
se třásly na blankytu, kterým v dál
mi kynul vzdálených hor šedý rys.
Mně zdálo se, zde stál jsem dávno kdys,
týž mech a v něm se tentýž zvonek smál,
týž chladný vánek na čelo mi vál,
týž bloudil šerem opozděný hmyz.
A houštím hlasy zněly v kvapné chůzi
po úzké cestě, zrovna za tím hlohem,
a dívčí smích zněl jako nota ptačí.
A já se nemoh’ okrást o illusi,
že ještě jednou, nežli dá mi „s bohem“,
zde moje Mládí okolo mne kráčí.