Na dvoře když slavnosti vše sňatku, jenž tak králi milý, doňy Jimeny s Rodrigem v slávě vší se ukončily,
na pouť ihned Cid se vydal, od krále vzav odpuštění, k apoštolu do Sanjaga, k svého slibu vyplnění.
Milerád král svolil, hojně pak jej podaroval, k tomu prose k velikému dílu by se brzy vrátil domů.
S Jimenou též rozloučil se, by s ní dobře zacházela, odevzdal ji matce svojí, by jí vyhověla zcela.
Dvacet hidalgů jen vybral ku cestě si na ochranu, mnoho almužen pak rozdal pro Boha a svatou Pannu.
A jak jel, tu vedle cesty málomocného zřel tkvíti hluboko až k pasu v bahně, zkad se nemoh vyprostiti.
Pro lásku on boží prosil, ve velikém úpěl hlase, odtamtud by vytáhl jej, že mu poslouží to k spáse.
Jak to slyšel Roderigo, s koně stoupil, k chorci pádil, vytáh z bahna nemocného, za sebe jej na kůň vsadil.
Vzal jej s sebou do hospody, u jednoho jed s ním stolu, kázal připraviti lože, na němž oba spali spolu.
Takto asi ku půlnoci málomocný nespal, pouze Rodrigovi, jenž spal pevně, mezi lopatky dých dlouze
a tak prudce, že tím dechem Rodrigo se zbudil, zvedal, zlekán vedle sebe, v jizbě málomocného kol hledal.
Nenašel jej a po světle dal se hlasně do volání, a když světlo přinešeno, po nemocném nikde zdání.
Když leh znovu do postele, hlubě jal se přemítati o všem tomto a v tom viděl vedle sebe muže státi.
V bílé roucho zahalený, vlídně jemu ve tvář hleděl, „Bdíš-li, či spíš? Roderigo?“ „Nespím!“ on mu odpověděl.
„Ale pověz mi, kdo ty jsi, jehož roucho jasem svítí?“ – „Slyš mne, já jsem svatý Lazar, a chci s tebou hovořiti.
Já jsem onen málomocný, jejž jsi spasil k Bohu z lásky, Rodrigo, Bůh miluje tě, vše ti splní bez otázky.
Tak, že všecko zdaří se ti, co jen začneš velikého, buď to v míru, nebo v boji, jen když ke cti je to Jeho.
Slavný budeš, obávaný od křesťanů, mouřenínů, že ti nikdo neublíží v žádném nepřátelském činu.
Nepřemožen celým světem, čestného až do skonání, nade všemi vítěz budeš, Bůh ti šle své požehnání.“
Při posledních těchto slovech zmizel přízrak okamžitě, Rodrigo vstal z lože svého, na kolena vrh se hbitě,
poděkoval králi Nebes, Marii též Panně svaté, a tak na modlitbách klečel, až se kmitlo jitro zlaté.
Do Sanjaga pak se vydal, splnil putování svoje, vrátil se pak v Calahorru, král kde dlel i jeho voje.
Ten jej přijal milostivě, blah, že vrátil se tak svěží, s Martinem pak Gonzalecem utkal se, a zmoh jej v řeži.
Cookies on Poetry Cove