Tak mezi zdí, jež břečtanem se halí,
a v středu platánů, jichž kůra šedá
se loupá stále, zřím je, ona bledá,
on s velkým jabot růžný markýz malý.
Před voliérami tu dlouho stáli
a zřeli, páv jak nádherný chvost zvedá,
jak čepejří se doupnák, neposeda,
jak špaček vrtí se v rej neustálý.
„Zda nejsou srdce naše jak ti ptáci?“
Chtěl dvorným být a pronést slovo vtipné.
„Však dobře obehnat je mříží těsnou!“
Jen vzdychla ona. Jak když vosa štípne,
ten vzdech jej bod’. Již v kiosk s ní se ztrácí,
kde, čím dřív tím líp, v objetí si klesnou!