Zas rohy ulic a vše squary města jsou proměněny v malé mýtiny, kde mladých smrčků v pestrém neladu se kupí směs. Na stromky vánoční
jsou posekány, z ňader neb z temena Brd stále zasmušilých, by veselou svou novou zelení zas jizby prochvěly, v nichž šťastné mládí
na dárky čeká v noci posvátné. Jak tvářnost města náhle změněna! Jich girlandy jsou všude. U chodníků se těsně tlačí, jak jdeš kolem nich,
jich dotknout musíš se... a lesa báje z nich voní, zvoní – celá idylla těch koutů ztracených kdes v pohoří, i opuštěnost snivých lesních míst,
kam pouze laň pít chodí s kolouchy, kde volně roste všecko, kvete, zraje, na ňadrech přírody kde mír a klid. Zde v ulic hlučných středu blátivém,
kde roztaje hned sněhu hermelin, ta zeleň křičí, vypravuje víc, než říci může snílka chvatný sen i okřídlené slovo básníka.
K té poesii lesních zátiší se druží jako stafáž nevhodná lid venkovský, za pouhou babku zde jenž prodává je. V hadrech, bačkorách
jak stíny příšerné v jich zeleni se mísí záhadné ty postavy. Den celý přešlapují mrzutě, a v rozpacích, vždy není kupců dost,
a štědrý večer blíž tu každým dnem, a stromků ubývá jen pomalu. Tak o půlnoci z veselého kruhu jsem vracel se. Na malém náměstí,
jež chmurných, starých domů vroubil řad, jsem padl na takový lesík smrčků. Muž s ženou hlídali je, sychravá noc byla chladná, v domech, okna jichž
se zdála spát pod tíží záclon svých, to sem tam kmitlo ještě – kolem tma a kroky stráže, jež se vzdalovala. Zřím náhle rudý plamen, ohně dým
a jisker kotouč, cítím pronikavou, a líbeznou přec vůni pryskyřice, a vidím, k ohni, jenž tu rozdělán, se rozedrané choulit postavy,
a házet ob čas chvějící se rukou klesť stromků, větve, celé pahýly v žár chvíli hasnoucí a chvíli zas mocnějším zlatem jisker tryskající.
Já zastavil se dojat. Vlastním zbožím ti lidé zde si oheň živili ve pusté bdíce noci prosincové. Já v mysli vážil jejich klopotu,
a cestu z venku, malý výdělek, jich denní strázně, dlouhé čekání na kupce zpozděného, teď jsem viděl, co přes den neprodali, heroicky
jak v oheň v noci házeli, by skřehlé si údy zahřáli v tom sychravu. Ó smutný rub těch idyll moderních!
Cookies on Poetry Cove