V mhu splývala ramena jeho dvojí,
jak černá břevna šera na pozadí,
ó v jaké luzné sny kříž duši ladí,
vždyť vítá kolébku, na hrobech stojí.
Mír hlásá duši v bouřném žití boji,
svým stínem čelo poutníkovo chladí,
přes kámen, klesť jenž spěl i přes kapradí,
mír z něho pít chtěl, prahna po úkoji.
Jak srdce bušilo mu, tepny vřely,
když dostih jej a na klekátko pad,
svět pod ním v mlhu rozplýval se celý.
A s kříže vanul úkoj, mír a chlad,
a mládí báje vše se otevřely,
mu duši noříce v snů vodopád.