I ztratil se jim. Myslili, je s lidem, s ním navrací se domů, k Nazaretu; tak cesty kus šli se zástupy s klidem, co slunce dávalo juž s bohem světu.
A minul prvý den a druhý minul, na hospodě jej hledali, se ptali, a třetího dne zase v zrak jim kynul chrám, kam se v hoři zpátky ubírali.
Zde mezi mudrci a fariseji on, děcko, seděl s usměvavou tváří, lsti vyhnul se i otázek všech reji, vše v souzvuk zladil, oč jich spor se sváří.
A nemohli to pochopiti ani, jak dítě to vše rozuměti může, a světlo s jeho řinulo se skrání, a tkalo v okna, stěny, růže, růže!
A brady dlouhé, stříbrem prokvetalé, a hlavy lysé klonily se v snění, a sterá srdce vzdychla: „Mluv jen dále, ty, jenž jsi člověčenstva vykoupení!“
On seděl tichý, velký v jejich středu, svou prostotou on jejich moudrost zkrušil, on obsáh celý lidský žal i bědu a za vším vždy cos posledního tušil.
Tož Boha lásky, jenž jest vznik i konec té lidské, nekonečné epopeje, kde rozum, uštvaný se staví honec, v dál pokročil, jež červánkem se skvěje.
A matky bol i otce velká starost v tom zmizely mu jako věci všední, on velikou jen lidstva viděl radost: z tmy potopy se dopracovat ke dni!
A rabini a všichni zákonníci a levité a písma vykladači, nad pergameny s vrasčitou již lící věk probděli ve bádání a v pláči,
zde seděli a zmlkli před dítětem, je schvátil děs, jak v půlnoci jdem v lese... Jak prosté všecko jest, co zveme světem a žitím v jednom slově: „Milujte se!“
Cookies on Poetry Cove