Tak nikdy, věř, jsem snům neblahořečil jak nyní, co smím tebe milovati! Vzpomínka málo, ale sny jsou všecko: Toť život stlumený, jak za oponou,
kam nevnikne zrak všední zvědavosti. A proto vítám sen, za jeho branou, stín její na mdlá víčka jak se skloní, ty sedíš hned a na prahu mne vítáš
s tím vlídným, sladkým, roztouženým okem mně ruku dáš, tu bělostnou a měkkou, a vedeš dál mne po svém boku, v říše, kde sami jsme, kde pouze naše srdce
a naše vzdechy, naše touhy mluví. Ty valné říše snů teď procházíme, jak vodní spoustou chodí mlčenlivé a bledé svity luny, které duhy
na kapraď tkají a na hlavy medus, na perleťové kraje spících škeblí, na tíseň korálů a vodních liljí... A stejné divy nám se dějí v duších
pod svitem tvojí blízké přítomnosti, vše plá a svítí ve stlumeném světle, jak flora podmořská, vše duhovité a vzdušné vážně hledí na nás vůkol,
ba svaté skoro, nebo sen je svatý. Myšlenka všední nepotřísní duši, jež, bílý leknín, patří k nebi vzhůru, v svém srdci tebe, zářnou, zlatou krůpěj.
Ó, budiž v mojich snech sny požehnána, za jejichž branou, sotva cloní víčka, ty sedíš čekajíc můj příchod jistý. Ó čekej! Přijdu zítra, dnes a vždycky!
Cookies on Poetry Cove