Starý pan učitel u školních vrat
se usmál, vlídně všem kynul.
Děti se rozprchly v pole i v sad
a večer hynul v mhách, hynul.
Starý pan učitel housle své vzal,
tón za tónem ze strun hned plynul,
sobě a Bohu snad hrál on a hrál
a večer hynul v mhách, hynul.
Ten s dětmi stálý a úmorný chvat
přec v stínech večera minul!
Kolem jda, cítil jsem, slyše jej hrát,
s čím večer hynul v mhách, hynul!
Slyšel jsem, kterak hrál – mnil, že je sám –
jak zrnka by růžence vinul,
tón každý mluvil vstříc noci a tmám,
a večer hynul v mhách, hynul...
Starý pan učitel v zem shrben již,
(zvuk houslí se čárně v dál linul!)
nezřel mne v stínu, však uhod’ mou tíž
a večer hynul v mhách, hynul!