Ve Burgosu, v komnatě své na Rodriga čekající Jimena dlí ve naději v brzký porod doufající.
Jedné neděle tu z rána divoká ji bolest jala, hořké slzy prolévajíc pero vzala, psaní psala.
Svému když vypsala pánu tisíc nářků, tisíc sporů, že by nad tím pohnout mohlo se i srdce ze mramoru,
opět vzala pero svoje, opět znovu naříkala, ctnému králi Fernandovi tímto způsobem pak psala:
„Vám, můj králi ušlechtilý, jenž jste dobrý, s nímž zdar stálý, jenž jste vítěz, dobývatel moudrý, chrabrý, vytrvalý,
služka Jimena vám píše, Lozanova dcera, chotě které dal jste k výsměchu spíš, nebo žije o samotě.
Z Burgosu vás pozdravuje, kde svůj život tráví v lkání, prosíc Boha, v dobrý konec by sved vaše podnikání.
Vy mi odpustíte, pane, mluvím-li tu bez ohledu, neb já, hněv když na vás chovám, přetvářit se nedovedu.
Na vás musím žalovati, píšu vám v zlém znechucení, neb se na vás velmi hněvám pro své velké utrpení.
V upřímnosti odpovězte vlastní rukou, pane králi, aby posli hojné dary odměnou z mé ruky vzali.
Ký vám zákon boží dává právo na tak dobu dlouhou, co vy táboříte v poli, manžely tak rváti touhou?
Povězte mi, jaký důvod rozumný zde asi platí, dobrého, jemného muže na lva pouště vychovati?
A jej smýkat ve dne, v noci v smečce svojí předivoce, volného jej přenechat mi sotva jedenkráte v roce?
A když jednou přijde volný, že jest pokrvácen zcela, od hlavy až k patám dolů pohled naň, že hrůzu dělá?
Sotva v paže své mne chytí, v mojich usne okamžitě, vzdychá v sen a tluče kolem, mysle, že se brání litě.
Sotva první jitro svítá, hejtmani a slídičové žádají, by s nimi zase navrátil se v boje nové.
V pláči oň vás prosila jsem, starostí jsem měla mnoho, otce chtěla jsem i chotě, nyní nemám pranikoho.
Odcizeného jej vidět, viděti jej uštvaného, slzy vhání v oči moje, soucit vzbouzí v matce jeho.
Pokavad byl snoubencem mým, ženichem dost slušným býval, nebo jste jej aspoň třikrát v čtyrech májích propouštíval.
Kdežto vy jste urval mi jej a já nemám jiné statky, pro živého takto pláču, jakby spal sen smrti sladký,
vězte, abyste dál ctil jej, Rodrigo jest dokonalý; on že, sotva vous mu chybí, králů pět má za vasaly.
Devět měsíců, ó pane, v dobré naději já žiji, snadno slzy v zmar mne zříti, které nyní pro vás liji.
Zástavy nenechte zhynout, nejlepšího svého mana, jímž kdy červený kříž věren, zlíbána též ruka pána.
Místo mladého že muže baba přichází v mé síně, líhá se mnou, víc než baba žena ta, že má je tchýně.
Říká, že prý miluje mne, dvě však tvrdošijné hlavy u krbu zle snášejí se, přátelsky se spolu baví.
Vrzte list můj do plamenů, nebuď viděn ve paláci, ať jej křivě nevykládá všezvěd zlý, pak ráznou prací
bezpráví, to narovnejte: víte teď, co moje touha, věřte, kdo tak mrzce jedná, ten se jistě nebi rouhá.“
Cookies on Poetry Cove