Stará píseň Šalomouna
stále v duši vyznívá mi,
já k ní v hlavě rovnám slova,
moře skládá melodii.
Stará píseň, ale v bouřném
ve proudění jejích tonů
objímal bych zem i nebe
v pantheismu svojí lásky.
Jak bych ulehnout měl s větrem
na to šíré, bouřné moře,
ruce vztáhnout ku obloze
a bít v hvězdné její struny.
Nohou šlápnout na dno moře,
až by trysklo pěnou vzhůru,
vytrysklo a kleslo na zem
deštěm zářných brilliantů.
A v tom dešti brilliantů
pouze my dva bychom stáli,
oko v oku, rety na rtech
a rozkoše pohár v ruce.
V ten rozkoše pohár zlatý
kanuly by věčné hvězdy,
jako tvoje slzy jasné
padají v tvá ňadra bílá.
A já, jako Samson báje,
chyt’ bych sloupy granitové,
na nichž leží zem i nebe
i s prostorem světů moře.
Chytil bych je mocnou paží,
třásl jimi a je zřítil...
Ký hrob větší našim srdcím?
Ký trůn krasší naší lásce?
Stará píseň Šalomouna,
bůh ji zpívá v mojí duši;
moře, jako starý Haendel,
hraje fugu na varhany.