Kterak málo roků čítá,
přemítal Cid marným sněním,
aby pomstil svého otce
Lozanovým zavražděním.
Přemýšlel na strašnou rotu
soka svého, jenž v hor kruhu
Asturčanů čítal tisíc
v počet svojich věrných druhů.
Viděl u stavů jak říše,
u Fernanda, u Leona
jeho rada nejvíc platí,
jeho rámě nejvíc koná.
Ale vše to málo cení,
když má v mysli úraz prvý,
který moh se přihoditi
Sain Calvose vzácné krví.
Od nebes ždá svoje právo,
od země zas místo k boji,
od otce ždá dovolení,
sílu paže od cti svojí.
Nedbá mladosti své něžné,
neb si zvykne od zrození,
pravý syn by ctného reka,
mřel pro ceny zápolení!
S hora sneste starou dýku
od Mudarry, Castiljanu,
její pán že dávno zemřel,
slávou zříš ji rezem tkánu.
Přemítaje, tímto mečem
hanbu svoji moh’ by mstíti,
dříve než s ním opásal se,
začal k němu hovořiti.
„Pomsti mne, ty čacká dýko,
jakby paž má Mudarrova,
a tou jeho páží bojuj,
jakby jeho hanba znova.
Ovšem vím, ty zastydíš se,
když se uzříš v mojí dlani,
ale ty se nesmíš zardít
a pak zřít mne při couvání.
Silného jak ocel vlastní
máš mne v poli bitvy zříti,
statečný byl pán tvůj první,
druhý nesmí horší býti!
Měl-li by k mé hanbě přece
přemoci tě pošetilec,
chci v svá prsa, meči, v hněvu
vrazit tě až po sám jilec!
Do pole! Čas pomsty vzešel,
hrabě Lozan poznej brzy,
jaké stíhne pokárání
jeho pěst i jazyk drzý!“ –
Odhodlán Cid pevně kráčí,
kráčí v pevném odhodlání.
Smrtí hraběte než pomstěn,
hodina neprchla ani.