Ležíš v zemi hluboko,
ale v srdci hloub’,
odešla’s jen na oko.
Jak jsem k hrobu stoup’,
dí mi to můj žal;
ale v srdci stejně žiješ dál.
Drobné květy sedmikrás,
rudé na lístkách,
zkvetly na tvém rovu zas,
jak by krve nach,
poslední tvé krve sled,
vyssál tento jejich bílý květ.
Utrhnu pár kvítků těch,
za ňadra je dám,
ucítí mé krve běh,
nebudu víc sám.
Z krve zkvetly, krvi blíž,
možná dost, že sejmou všecku tíž.
Lehký s nimi bude sen
duši mé se zdát,
budem si až v bílý den
tiše povídat,
až ucítím, jak mi v hloub
tichý tvůj a posvátný mír stoup’.