Jak všecky živly by se na nás spikly,
my v středu vzteku všech tak malí, chabí,
za svůdců hlasy jdeme, již nás vábí,
by jedem zmaru proti nám pak stříkli.
Že muž, jenž pěstí máchnout jen byl zvyklý,
pot strachu na čele má, chvění baby,
že hotov odprosit je vlastní dráby,
již s odrodilců drzostí naň křikli.
Kdy bude dosti nelidské té vřavy?
Kdy Spravedlnost na trůn Pravdy sedne
a zkrotí vášně, podá nález pravý?
Vše marno proti nástrahám a zlobě,
když v srdcích vašich se hlas nepozvedne:
„Svou obrodu najdete pouze v sobě!“