Spit vlastním kouzlem v mlze na průplavě
jak ve dřímotě utkvěl měsíc bílý,
než poslední se hvězdy objevily,
v nach východ vzplál jak v roztavené lávě.
Slyš! z dvora fontan pláče usedavě...
Kdes na laguně serenada kvílí,
a všecky vůně Orientu chýlí
mé umdlené rty k tvojí krásné hlavě.
Jak hvězdy na tě záři tichou lijí
a luna svých tě halí do lilijí,
jsi z dálky rovna snící Titanii,
neb Venuši, jež vstala z mořské pěny,
zrak ještě z pola božstvím ozářený
a z pola vlhký nahou krásou ženy.