Matamor, jak hne se, chvěje scenou,
řinčí šavlí, seká vše a zmlátí,
jeho rána na stůl pěstí platí,
se vším rve se i s ďáblovou ženou.
Sacre-bleu! – Sto hromů! – Všichni svatí!
Tak se naparuje, tak se klátí
s hubou k uším v kořen rozceněnou,
Na drátku v sled visí ztichlý pěnou
Matamor.
V hřbitovní kdys alej vyzdobenou
sochami, jež slunce paprsk zlatí,
vstoup’ jsem. Každý za nejvyšší cenou
hnal se, rval se – teď tu musí spáti
vybouřené žití po závrati
Matamor!