Doňa Jimena se vrhla
před krále kdys naříkajíc
pro smrt otce svého pomstu
a s ní spravedlnost ždajíc.
Proti Cidu Rodrigovi
na Bivaru, ve svém vzteku
sirotkem jenž učinil ji,
děcko ještě v útlém věku.
Mám-li právo nebo křivdu,
tobě musí jasno býti,
rovněž víš, že čest co žádá,
že se nijak nedá skrýti.
Každý den mi ukazuje
šelmu, která krev mou hledá,
na koni to rytíř jede,
proti mně boj nový zvedá.
Nedovol, ó dobrý králi,
aby křížil moje dráhy,
nebo na ženách se nemstí,
kdo je rytíř pravé váhy.
Otec můj když jeho otce
urazil, tím život ztratil,
k omluvě to jeho stačiž,
ztrátu cti když smrtí zplatil.
V ochranu mne svoji vezme,
se mnou budiž v hrozném boji,
neb kdo proti mně se vzpírá,
na koruně hřeší tvojí!
„Jimeno, již utište se,
velkou bolest děláte mi,
chci, co mohu, odpomoci
prostředky jak lze jen všemi.
Cida nelze urážeti,
hrdina to velké ceny,
hájí kraje mé a já chci,
jím by byly uhájeny.
Tak chci spor váš rozluštiti,
neprohrajete v tom boji,
on mi musí slovo dáti,
za choť že vás pojme svoji!“
Jimena se spokojila,
velebila milost krále,
sirotkem kdo učinil ji,
aby štítem byl jí stále.