Když Job seděl na hnojišti,
polonahý, chor,
patře, hnis jak z ran mu prýští,
z hrdé duše vzdor;
kde se vzali, tu se vzali,
kdož s ním druhdy číš
v družném plesu prázdnívali,
v kruh si sedli blíž.
A již hlavy dohromady
nad osudem zlým,
moudré věděli hned rady
i lék tím a tím.
Ale Hiob na svém hnoji,
moudřejší stih’ hned,
jaký dým to, čím jej hojí,
ano, jaký jed.
Škodolibosti zřel škleby
v svoje neštěstí,
spolk’ je, hrděj by moh’ k nebi
skráň svou povznésti.
Zdeptal je, jak červ se deptá
chodce pod krokem,
neb kdo velký nezareptá
losů útokem.
Jděte potěšit mou ženu
hloupým tlachem tím.
Sám chci být – pak svoji cenu
teprv pochopím!
Z pokoření lék se prýští,
síla v moře mdlob...
Zdeptán buď jak na hnojišti,
raděj sám – však Job!