Pověz, kam se podělo zlaté slunce?
Včera ještě třáslo se každým loubím
tkajíc zlaté prsteny proměnlivé
na mech i trávu.
Jakýs démon v hlubinách moře chyt’ je
spící v noci, zahalen ve plášť mračen,
tiskne ke dnu žárlivý hlavu jeho,
paprsky, kštice!
Ani jeden nemůže blesknout mračny,
která pláčí; skupiny stromů smutně
jako sbory truchlících kolem stojí
v žalobném stesku.
Přece radost divoká ňádry mými
proudí stejně, zdá se mi, v svojí duši
že jsem zavřel zářné to, velké, zlaté
nebeské slunce!
Ano, slunce veliké nosím v srdci,
svatou lásku, zavřena mi tam svítí,
plane, září, dokola, nechť se nebe
smráká, nechť prší.
Slunce lásky horoucí nesu v srdci!
Jako stromy ve slzách štěstí, díků
píseň s jejich dojemným šumem snoubě
k nebi se dívám...