Jak jen může Sobectví mrzkou vlnou
čistý háv tvůj poskvrnit, svatá Lásko?
Žel, že často, skoro vždy tak se stává –
musíš v tom zhynout!
Láska ryzí Sobectví nesmí znáti,
chce, jen předmět zbožněný, duši, tělo,
ale nesmí žádati víc, zvlášť nesmí
všední chtít prospěch.
Zní to sprostě – připouštím – Ale blátem
tak se může albatros bědný smýkat,
s ním vždy lásku s krátkými lze jen křídly
srovnávat všední.
Ale Láska, která jest orlem nebes,
právě v křídel rozpětí má svou sílu
nesmrtelnou! Vznáší se nad vodami,
sobeckou není...
Nechce, nesmí, nežádá, nezatouží
mrzkém, všedním po zisku, po výhodě,
chce jen jedno, cítit se zbožňovanou
dnes jako včera.
Ale, jestli z pramene božských vznětů
touží dobýt všednosti mrzkou skývu,
sama sebe v mžiku tom odsuzuje,
zahynout musí! –