„Že jsem, zeti moji, musil
také skutky viděti,
z kterých i mně velká škoda,
mrzutost jde v zápětí!
To že svatební jsou šaty?
nechtěl by je ani čert!
Jaká bázeň dohnala vás
na nejapný taký žert?
Proč jste oba uprchnuli?
Což já nestál vedle vás?
Nemohli jste klidně vyčkat,
o mé dcery zněl váš hlas.
U krále zněl, neb vy oba
za co měli jste se jen?
Já vám nedal rád své dcery,
králi byl jen poslušen.
Což jste vy mi, ženichové,
k mého stáří ochraně?
slibujte mi krásné stáří
ve mrzkých žen pohaně!
Ale nechci mluvit dále
na to, co se stalo, zřím,
bolest zmoci nedovedu,
když jen o tom přemýšlím?“
Vyslovil Cid tato slova
k oběma jen, jak to moh,
vida před lvem bratří oba
v postrachu že vzali roh.
Hrabata tím rozmrzelí
na Cida víc zanevřeli.