A praví Psyche: „Ten plášť hmoty tíží
a k zemi stahuje mé vzdušné tělo,
to nadarmo se touhou rozepělo
a marně chví se pod tou skalní mříží.
A oko hloub a hloub se v propast hříží,
a slovo rtů se dávno odmlčelo,
jest snem a zdáním, skutkem co být mělo,
krok vrávorá a hlava se víc níží...“
Ó mimoso své nekonečné pouti,
jak mi tě, vzdušný motýlku můj, líto!
Chceš stále vpřed, a nemůžeš se hnouti.
Co Věčnost nad tebou skrz hvězdné síto
se hrne veletokem, kaskádami...
Ó Psycho, dítě bohů, zůstaň s námi!